V průběhu léta 2026 se začala z mnoha různých zdrojů šířit informace, že hladina Orlíku dříve či později klesne na úplné minimum, tedy 334,60 m. n. m. Ještě než k tomu na začátku září došlo, vypravili jsme se s kamarádem Kryštofem na nejdolnější Otavu. Hladina orlické přehrady v ten den lícovala s kótou 335,42 m. n. m. (tedy jen 0,82 m nad oním avizovaným minimem, respektive 14,48 m pod maximem).

Pod jezy na konci Písku jsme nafoukli Pálavu a vypluli. Párkrát jsme v těch místech zadrhli o kameny, ale nic dramatického. Tou dobou Otavou protékaly jen necelé 4 kubíky vody (vodočet Písek). Ani jeden z nás dosud Otavu pod Pískem nejel a objevování nového úseku jsme si užívali. Otava zde má co nabídnout a nějaký ten volej nás už dávno nerozhodí.

Pod jezem Sulanem (řkm 18,6) se začala podél břehu rýsovat čára maximálního vzdutí. Pod vynořeným jezem Smetiprachem čára ještě poskočila. Smetiprach jsme spluli středem, ale neměl jsem z toho dobrý pocit, neboť dřevěné výztuže nás zespoda dost brousily. Tady by to bývalo chtělo vyšší průtok. Následoval pěkně tekoucí úsek, kde se už zřetelně a malebně vynořovala stará řeka.

Před dalším vynořeným jezem, Jistcem, nás pak ještě čekalo asi kilometrové vzdutí. Samotný jez působí díky své řemeslné poctivosti důstojným dojmem, je to skutečné místo paměti starých časů. Celá řeka se zde nalévá do vorové propusti a ta hučí a láká vodáky. Po pečlivém prohlédnutí jsme ji sjeli v levé polovině. Šlo to hladce, i tak bych ale všem doporučil nejen vesty, ale i helmy, protože proud v propusti má sílu a chybu by nemusel odpustit lacino.

Pod Jistcem čeká nejhezčí část vynořené Otavy, troufám si říct. Zde máte pocit, že jste se opravdu vrátili do dávno ztracených časů. Asi dost záleží na imaginaci každého člověka, možná i úhel dopadajícího slunce hraje roli, ale já se toho pocitu zbavit nedokázal a ani jsem to nechtěl. Po straně se občas vynoří potahová stezka, která vám připomene, že to všechno není jen vaše trampské pábení.

Hladina zde klesala celé léto a nyní se břehy zelenaly. Příroda si všechno bere rychle zpátky, a o to víc teď Otava působila původním dojmem. Pod Jistcem uháněla svižně ještě několik kilometrů, jako by se radovala z nabité svobody. Občas jsme sice trochu drhli, ovšem bez nutnosti vystupovat.

Po nějaké době se objevilo bahno, nejdříve nenápadně, ale později vrstvy podél břehu sílily. Zhruba na úrovni obce Dědovice už to byly hory bahna, které vysychaly a lámaly se pod vlastní vahou. Někde se sesouvaly do koryta a vytvářely ostrůvky. Bahno bylo také tím, co místy vytvářelo peřejky. Proud řeky tady nenarážel ani tak na kameny jako na bahenní hroudy.

Říční proud se definitivně zastavil kousek pod soutokem s Lomnicí. Při současném upuštění přehrady to bude ještě o kus níž. Tou dobou se nám nad hlavami tyčily vysoké a rozpálené skály bez vegetace a pod nimi se táhly dlouhé bahenní pláně. Na jedné z nich ležel mrtvý dvoumetrový sumec, který smrděl na dálku. Tady už to přestávalo být příjemné. Údolí vyzařovalo prázdnotu. Pod její tíhou jsem si lépe uvědomil, jaká daň za zkrocení řeky se zde platí. Monstrum betonové přehrady jsem sice očima neviděl, přesto jako by tu bylo prostřednictvím oné prázdnoty přítomné. Skončili jsme ve Štědroníně na dlouhé odhalené pláži kempu. To už jsme měli za sebou půl hodiny píchání voleje.

Když plavbu srovnám s vltavskou částí vypuštěného Orlíku (jel jsem ji z Kořenska do Červené n. Vlt. v září 2022, při úrovni hladiny 338,4 m n. m.), tak mi Otava vyjde zajímavější. Lépe tekla a měla prostě silnější atmosféru - nejdřív byla malebnější, později obludnější. Vodácky nejvyvedenější úsek se nalézá mezi Jistcem a soutokem s Lomnicí.

Lasička