Polská řeka Nida patří k oblíbeným vodáckým destinacím i pro české vodáky. Ale jak tomu v poslední době čím dál častěji bývá i u zkušených vodáckých borců, splouvají se jen krátké a pro někoho snad nejatraktivnější části řeky. Nida je ovšem dlouhá řeka a nabízí ke splutí i své zdrojnice – Bílou a Černou Nidu. Obě se hojně jezdí, Bílá Nida asi nejčastěji, protože nabízí typ krásné přírodní říčky vhodné svou malou obtížností i pro (nejen polské) nepříliš zkušené vodáky. Na Černou Nidu se vypraví ti zkušenější či odvážnější, nabízí několik úseků rychlejší vody, které se ovšem v létě mění spíš na kamenité mělčiny. Pro úplné začátečníky pak místní provozovatelé půjčoven „kajaků“ doporučí kratší úsek pod soutokem obou zdrojnic, který už je lenivý a vodácky velmi snadný.

Ale co dál? V případě stotřicetikilometrové Nidy, ústící do matky polských řek Visly, mi to připadá jako plýtvání a trochu i přehlížení krásné řeky, která i na svém dolním toku nabídne překvapivé proudy, přírodní místa s písčitými plážemi či štěrkovými mělčinami. A tak zde nabízím popis celého toku, jakožto inspiraci pro ty, kteří nespěchají (ví, že není kam), spokojí se s klidnou a přírodní řekou, mají rádi říční samotu a těší se na smyslem naplněný konec (řeky).

Kilometráže většinou spojují měření délky Nidy s její hlavní zdrojnicí, tedy dohromady s Černou Nidou. Různé verze popisů se drobně odlišují v počtu kilometrů. Průvodce s podrobným popisem je ke stažení zde. Případně existuje i vodácká mapa „Ponidzie“ s lepší kilometráží, která volí pro nás obvyklejší číslování kilometrů od ústí, proto se jí přidržím. Z města Morawice se tedy nabízí ke splutí 130 km. Bílá Nida je zde přítokem, nabízejícím asi 21 km z osady Mniszek. Soutok obou zdrojnic je na kilometru 104,8, tedy Černá Nida měří necelých třicet kilometrů. Splutí Bílé Nidy je snadnou jednodenní záležitostí, splutí Černé pak vyžaduje den a půl a poněkud vyšší stav vody. Často se pro vodácké výpravy používá jako základna nouzové tábořiště v Brzegách u fotbalového hřiště (km.103), které leží těsně pod soutokem a odkud se dá auty vyrazit ke splutí obou zdrojnic. Ale táboření je zde skutečně nouzové. Nejenom, že je tady spousta odpadků, ale nově postavená dálnice je pouhých 400 metrů odtud a hluk z celonoční dopravy je strašný. Pro motorizované vodáky mohu jako daleko klidnější variantu doporučit vodáckou „przystań“ v Žernikách, asi kilometr nad soutokem na Bílé Nidě.

Nida (spolu s Černou Nidou) nabízí poměrně velké možnosti pro táboření, zejména pokud si vezete věci v lodi. Horní tok je sice až nepříjemně plný „terenow prywatnych“, kam je vstup zakázán nebo povolen pouze „dla klientów“ daného provozovatele, ale i tak se najdou místa, kde se dá zdarma tábořit. Střední a dolní tok je pak otevřený v krajině plné luk, nouzových tábořišť se dá nalézt celá řada. V dolní části jsou zřízené čtyři oficiální „przystaně kajakowe“ (Pińczów, Chroberz, Wiślica, Nowy Korczyn), kde je táboření zdarma a je možné zde dobře zaparkovat i auta pod dohledem kamer (v Pińczówě je bezplatné parkování u aeroklubu kus od vody směrem do města). Přístavy už sice poněkud chátrají a místní si je mění na jakási střediska místní zábavy, ale dosud (2025) fungují i jako přístavy a tábořiště. Pro vícedenní plavbu s bagáží v lodích jsme zvolili nejprve úsek Morawica – Pińczów, v obou se dá bezpečně parkovat blízko vody. Obě města jsou vzdálena necelou půlhodinu jízdy autem, naopak řeka teče velikým obloukem a splutí zabere až čtyři dny. Začátek plavby po Černé Nidě vyžaduje pro plavbu na těžko o něco víc vody, než je v létě obvyklé. Stav vody lze sledovat na hydrologických stránkách na vodočtu přímo v Morawici. Měli jsme štěstí na deště v předchozích dnech a voda vystoupala někam k 130cm a průtoku kolem jednoho kubíku, což bylo pro plavbu optimální.

Na trase čeká několik peřejek a sjízdných jízků, často pod mosty. Při vysokých stavech vody bude plavba občas i nebezpečná, protože koryto je místy velmi úzké a zarostlé, a současně s poměrně svižným proudem. Před takovým místem u osady Wolica varují i kilometráže. Řeka se před Wolicou rozděluje do dvou ramen, pravé je nesjízdné, v levém náhonu (mlynówka) čeká přenášení jezu a pod ním zmíněný úsek rychlejší vody. Polské popisy jsou jako obvykle dost barvité a varovné, pro zkušené vodáky pak jde o kategorii „LZT“ (lehce zvýšený tep). Ještě zmíním osadu Tokarnia (ř.km 108), kde doporučuji milovníkům historie návštěvu zdejšího skanzenu kielecké vsi. U skanzenu najdeme i placené tábořiště pro vodáky. Mimochodem, krajina kolem Nidy patří do Svatokřížského vojvodství, jednoho z historicky nejstarších území osídleným polskými slovanskými kmeny Vislanů. Najdeme tady řadu památek, na první pohled zaujme středověký hrad Chęciny, v historických městečkách četné kláštery, kostely i baziliky, ve Wiślici pak valy ranně středověkého hradiště.

O čtyři kilometry dál pod osadou Tokarnia už jsme na soutoku, řeka se významně rozšíří a získá typický nížinný charakter s širokými meandry. Kromě krásného lesního úseku pod Dolním Mokrskem (skvostné tábořiště na km.90) se Nida převaluje v meandrech v lukách a mokřinách. Asi nejméně zábavný je následující úsek mezi Rebówem (ř.km 84) a Pińczówem (ř.km 65).

Čeká tady pět jezů, které je třeba přenést. Jez na ř.km 76 je dokonce dvojitý, splavný kamenný zához, pak následuje po asi sto metrech druhý jez – nesjízdný a nebezpečný stupeň. Navíc kolem města je řeka regulovaná a teče mezi protipovodňovými hrázemi. Myslím, že tento úsek je tím, co odradí řadu vodáků od další plavby. Připraví se však o překvapivě pěkný kus přírodní řeky na dolním toku.

Plavba pod Pińczowem už se dá uskutečnit i bez bagáže s přejezdy aut, přístavy jsou vhodně umístěné zhruba po dvaceti kilometrech plavby. Nicméně pod Pińcówem (ř.km 65) už není žádný jez ani jiná překážka k přenášení a tedy jsme i nadále pluli s bagáží. Řeka Nida má jen tři menší přítoky, a tak se šíře řeky až do ústí prakticky nezmění.

Široká říční niva je chráněna jako „Nadnidziański park krajobrazowy“, pod Pińczowem začíná meandrovat zcela volně a přírodně. Pod Motkowicemi je dokonce částečně zachovaná vnitrozemská delta tří ramen, kterou se Poláci snaží revitalizovat. Celé široké údolí je plné ptáků, zemědělci v záplavových územích pouze pasou dobytek nebo sekají trávu, stavby tu nejsou. Řada míst je ponechána přirozenému vývoji, meandry tvoří vysoké hlinitopísčité nárazové břehy osídlené koloniemi břehulí, jiřiček a údajně i vlh. Mnohé meandry jsou protržené, řeka vytváří mnoho slepých ramen, ostrovů i mokřadů, časté jsou i písečné plážičky, úžasné pro koupání, dostupné často jen lodí. Proud je stále svižný, dokonce čím jste níž po proudu, tím je rychlejší.

Pod Wiślicou (ř.km 26) se v řece začínají tvořit štěrkové lavice a mělčiny obtékané znatelným proudem. Řeka stále mohutně meandruje a kličkování mezi mělčinami z písku či štěrku tvoří plavbu zajímavou. Břehy se postupně přibližují, místy už se objevují lidské zásahy do koryta, říční břehy jsou zarostlé náletovými dřevinami a řeka ještě zrychluje, jakoby se už těšila na své velké finále. Pod Nowym Korczynem (ř.km 5, przystań) už je to celé o očekávání. Ve vzduchu už je cítit vítr z Visly. Soutok obou toků je nenápadný, plavci po Visle si ho ani nemusí všimnout, ale pro nás byl zadostiučiněním a místem, které dalo naší plavbě smysluplnou tečku.

šakal