Zatímco květnové teploty v jižních zemích padaly k rekordnímu minimu, Řekové se balili do bund a Italové nevycházeli, během června byla na chorvatských ostrovech vyhlášena výstraha vysokých teplot. Takzvaně heatwave.
Vyrazili jsme 18. 6. z Brna vstříc Jadranu a ostrovu Mali Lošinj, který jsme měli v plánu překonat, a to objezdem dokola cca 80 km.
Příprava na obeplutí ostrova Mali Lošinj
Myslím, že není mnoho národů, které by se v tuto dobu vrhaly na rozžhavenou střechu octavie, aby v poledním slunci navázaly lodě. Češi jsou ale proslulí v celé Evropě svou turistickou urputností a ne nadarmo jsme posléze na reklamním plakátě s lokálními sporty objevili borce běhajícího orienťák v chorvatských horách po trnech a kamení. Na nohavici měl napsáno: SK Žabovřesky Brno…
Naše výprava začala v obci Osor, kde bylo zanecháno auto (později nalezeno s vybitou baterií ohřátou na 40 °C – doporučujeme raději zaplatit a najít stín :) ), kde je nádherná zátoka a místní pamětihodnost – odklápěcí mostek přes průplav. Ideální výchozí místo pro trénink plavby pro prvně v kajaku sedící.
Úvodních cca 25 kilometrů směrem na „otevřené“ moře je jedinou zcela a úplně divokou etapou, kde by se člověku mohlo vymstít ledabylé zásobení vodou, absence opalovacího krému nebo nesledování počasí. Vpravo skáčou delfíni a vlevo jsou strmé hory, kam stopa Klubu českých turistů nedosáhla. Chorvatská červená není totéž co česká červená, naše výprava na pevninu skončila asi po 200 metrech v neprostupném šutrovišti v lese.
Výhodou tohoto úseku je absolutní osamocenost a divoké nádherné pláže s azurovou vodou (a delfíni).
Pobřeží ostrova
Jako říční Středoevropané jsme shodně v několika okamžicích poznání došli k těmto faktům:
- Voda v moři neteče jedním směrem.
- Kajaky naložené 15 litry vody dobře proráží vlny.
- Nemusí foukat, aby byly vlny.
- Může foukat a nebýt vlny.
- Bouřka může trvat 5 hodin.
Moře nám ale ukazovalo přívětivou tvář a ráno i večer bylo většinou jako zrcadlo, absolutně tiché a teplé. Spaní na plážích patří asi k těm nejkrásnějším noclehům, jaké jsem kdy zažila, s výjimkou lidského faktoru, ale o tom později.
Nocleh na pláži
Po 3 dnech diluviálního života byl pro nás příjezd do přístavní pizzerie Velkého Lošinje jako blesk z čistého nebe – shodujeme se, že čůrání do té lesklé bílé věci a kohoutek na tekoucí vodu vůbec nechápeme. Proč neteče z PET flašky?
Při příchodu na korzo nás skupina chorvatských jachtařů podezíravě obhlíží. U našeho stolu se šeptem rozpředla konverzace:
„Taky se ti ty rány tak nehojí? Mně mokvá noha…“
„To je z toho lesa první den, já se podrápal o klacek.“
„Myslela jsem, že ve slané vodě se všechno rychle zahojí…“
„To jo, ale ne když máš natažený 10 hodin denně mokrý gumový boty zašprickovaný v kajaku.“
„No jo…“
Chorvati startují motorovou jachtu a my vyrážíme zpět do zátoky, kde spokojeně spíme, kupodivu bez komárů.
Večerní tábořiště
Další den je ve znamení skutečně extrémního vedra bez větru a já cítím, že se rozjíždí další mým tělem oblíbená kratochvíle, a to blokace krku z pádlování s následnou migrénou. Je rozhodnuto, že budu jako vězeň zanechána na krásné pláži s lesem, kde se svíjím na jehličí, a za den a půl opět vyzvednuta autem. Jsem úplně spokojená a obývám jedno patro na skále pod borovicí.
Odpočinek na pláži
První (ještě společná) noc v této zátoce je ve znamení dvou věcí. Windy hlásí bouřky v Istrii (vzdálené od nás desítky kilometrů přes moře). Vlivem nějaké nám neznámé mořské fyziky ale celá obloha bliká světlem jako od laserové diskotéky, ačkoliv vidíme hvězdy a je úplné jasno, a to se děje konstantně opravdu 5 hodin. Do toho začíná hodně foukat, moc příjemné to není… A právě tuto chvíli, v 00:30 v noci, si vybral neznámý domorodec k tomu, aby skrz naši pláž vyvenčil své dva ovčácké psy. Budím se šajněním obří čelovky, po kterém následuje vzteklý štěkot – psi se samozřejmě vyděsili daleko víc než my, když se jim na jejich pláži něco začalo hýbat ve spacáku…
Domorodec nejeví moc aktivní snahy o odvolání psů a ti už se staví se sklopenýma ušima kolem nás – ležet a čekat není o nic příjemnější než blesky. Nakonec se ale řvaním nechali zahnat.
Druhý den mí dva spolujezdci přes vítr a vlny dokončují objezd, což upřímně obdivuji, a bavím se mezitím natáčením lodi zespoda na GoPro.
Natáčení kajaku pod vodou
Když se znovu shledáváme, moje záda už fungují, a tak předvádíme místním poslední atrakci – přímo pod stůl restaurace v Malém Lošinji k molu přístavu přiráží himálajsky vyhlížející skupina, která objednává 3× grilované sardinky. Po konzumaci vytahujeme lodě přímo doprostřed historického centra a neseme je vzhůru k autu, které neprojelo závorou (jako v mnoha přístavních městech) do úzkých uliček.
Kajaky v historickém centru Malého Lošinje
Za celou dobu jsme nepotkali jediný kajak nebo pádlem poháněné plavidlo (s výjimkou deblkajaku v Osoru a paddleboardů). V moři mezi ostrovy neplují žádné velké trajekty ani lodě způsobující zásadní vlny, frekvence člunů a jachet je ale v plavební dráze poměrně velká a křížit je jsem se (já) bála. Je dobré se držet co nejvíc pohromadě a být barevný :). To ale všichni mořem ošlehaní kajakáři dávno znají – my jsme si rozšířili obzory o dalších 39 stupňů vedra a 43 námořních mil.
Závěr plavby kolem ostrova Mali Lošinj
Eliška