Re: řeky do ticha jel jsem snad sedm, možná deset dní a přál si v tom tichu už několikátý den, aby ke mně řeka promluvila. Přál jsem si slyšet její hlas, vyprávět její příběh. Ten večer jsem zatábořil na vysokém břehu v levotočivém zákrutu a při koupání jsem zjistil, že se tam malá větévka, spíš proutek třepotá v proudu ... chvilku od ohně, než mi nohy v měsíčním svitu přimrzly k trávě, a pak celou noc jsem poslouchal o čem vypráví ... až jednou potáhnete s Plameňákem dál, na pravém břehu budete přenášet jez pod sv. Benediktem. Na severní straně je pod těžkou žulou pochovaný příslušník 1. čs. obrněné brigády ve Velké Británii, major in memoriam. Na těch loukách mě učil sbírat nejhezčí žampióny, byly mi po kolena ... kousek vedle je pochovaný mladý kluk, 14 mu bylo, jestli si dobře pamatuju, a teta říkávala, že se mu nechtělo žít, že se zamiloval, ale rodiče jim nějak nepřáli, tak skočil do jezu ... vždycky jsem se proto v Cidlině bál koupat ... ani nebylo o co stát, od bydžovského cukrovaru mrtvá řeky a pěny jak při holení ... |