Drina vzniká spojením Tary a Pivy (ř. km 316) a její průtok zcela zásadně ovlivňuje upouštění z mohutné přehrady na Pivě, která leží jen cca 10 kilometrů nad soutokem. Jedním z přítoků horní Driny je Sutjeska. Na tu jsme měli spadeno, ale začátkem srpna 2017 měla tak málo vody, že byste ji po kamenech přeskákali suchou nohou. Rozhodli jsme se tedy strávit dva dny na Drině.

Den první

Vyráželi jsme až v podvečer po zdlouhavé cestě z Mostaru. Korytem se valily masy chladné vody. Nasedli jsme z levého břehu v Brodu (řkm 297) pod čerpací stanicí u mostu – odbočkou z hlavní silnice se dá najet autem prakticky až do řeky.

Břehy kolem nás letěly, rychlost plavby musela být kolem 10 km/h. Na pár místech se hladina zčeřila na WW I a brzy jsme dopluli pod most ve Foči (řkm 292). Za chvíli se po levé straně objevil útulný malý kemp (řkm 290), kde část party zůstala chycena za nos pachy vinoucími se z restaurační kuchyně.

Zbytek, včetně mě, čítající teď už jen dvě Baraky, pokračoval dál – nechat se nést tím opojně silným proudem a pokochat se lesnatými kopci. Asi po půl hodině jsme najeli do rachotící peřeje WW II+, dlouhé asi 300 m (řkm 287, u obce Dragoljevići). Peřej má pravidelné vlny, vysoké místy přes metr a není radno ji podceňovat. Propluli jsme, ale to už slunce zapadlo za kopec a my hledali nějaký výlez na levém břehu. Při zvednuté hladině to nebylo snadné.

Den druhý

Nástup na Drinu jsme určili v Bastasi (řkm 311, nad soutokem se Sutjeskou), kde je několik vodáckých základen a výstupní místa pro zájezdy na Taru. Ale jaké překvapení – Pivská přehrada ten den nepouštěla vodu! Byla sobota a podle místních o víkendu občas k upouštění nedochází. Vydali jsme se tedy na řeku s tím, že se snad pan vodohospodář umoudří a nás voda nakonec dohoní.

Bez kubíků z Pivy byla plavba pro Baraky naprosto bezpečná. Místy se objevila slabá dvojková peřej jako zpestření. Na druhou stranu, představa, že se nám možná co chvíli do zad opře tsunami z přehrady, v některých místech vzbuzovala mírnou nervozitu. Na kamenech totiž bylo znát, kam až hladina může dosáhnout. Leč žádná voda na přilepšenou se už ten den neobjevila.

Na plavbě po Drině je nejhezčí právě Drina – se smaragdovou vodou a s pestrou mozaikou z oblázků pod vámi. Celkový dojem dotváří kamenité břehy a mohutné kopce s listnatým porostem. Krom přírody občas upoutá pozornost i činnost člověka. Na řkm 304 naše výprava podeplula rozhrkočený most, který vypadal, že se o něj za občanské války v devadesátých letech pokoušela minometná palba. Po rozstřílených fasádách v Mostaru a výstražných červených tabulkách s výmluvným nápisem „MINE!“ podél horní Neretvy to byla další známka toho, jakou paseku po sobě zanechala v zemích bývalé Jugoslávie válka.

Za tímto mostem se Drina ještě více zklidnila a začala zpomalovat. Na březích se objevily skupinky místních, kteří si užívali sobotní piknik a předjeli jsme i post-apokalypticky vyhlížející vor z barelů, na němž si asi 15 Bosňáků vezlo naražený sud piva. U Brodu už řeka skoro netekla a ve Foči se údolím proti nám spustil takový protivítr, že jsme měli potíž ho vůbec přepádlovat. Drina se tak ukázala jako řeka dvou tváří a jsem vlastně rád, že jsem se mohl seznámit s oběma. Myslím, že má tu smůlu, že leží ve stínu pověsti nedaleké Tary i Sutjesky. Přitom je řekou, která též dokáže nabídnout spoustu zážitků. Pokud se v těch končinách někdy octnete, dejte jí šanci.

Lasička