Jaro bylo vždy dobou, kdy roztály sněhy (a nemuselo to být ani příliš hektické) a v řekách se objevila voda. Věděli jsme, že chceme-li splout Oslavu, Loučku a jiné peřejnaté potoky, máme šanci na jaře a pak už jen výjimečně. Několik posledních let však na jaře voda v řekách není. Ba spíše naopak, je jí v průběhu roku nejméně. Vodák je pak odkázán buď na zahraniční toky anebo na tuzemské organizované akce, kde se pouští voda, které však jsou čím dál masovější. První ani druhá varianta však nemusí vyhovovat českému vodákovi, který má rád krásu českých řek se všemi specifiky, která často podvědomě zahřívají jeho srdce.
Proto si myslím, že je fajn, že autor článku a jemu podobní odhalují poezii klidných českých řek a ukazují možnosti, jak ji prožít romantickým a uspokojujícím způsobem. Řekl bych, je to návrat k tradičním vodáckým hodnotám, a věřím, že tento způsob "klidného" vodáctví má budoucnost.
Takže (když už nás ty jarní vody zradí) ano alpským peřejím, ano organizovaným vodáckým dálnicím, a vítám opětné otevření dvířek do klidných spodních toků našich řek - spolu se vším, co je s nimi spojeno: Nové lodě, nová tábořiště, znovuobjevený pohled na poezii tiché vodní hladiny mezi dvěma záběry...
