Po úspěchu výpravy na Norská jezera jsem zatoužil ukázat potomkům, jak se pádluje po moři. Shodou okolností mě začátkem května povinnosti zavály do Britské Kolumbie, provincie Kanady pádlování zaslíbené. Epicentrem mořského pádlování je ostrov Vancouver Island, jehož západní pobřeží nabízí vlny Pacifiku, písčité pláže, skaliska a na jaře i migrující velryby a kosatky. Navíc tam fouká skoro pořád SZ vítr, takže lze naplánovat plavbu po vlnách a s trochou štěstí to může vyjít. Relativně snadno dostupné a atraktivní se zdálo okolí ostrova Nootka. Na naše poměry je to ale přeci jen poněkud odlehlejší oblast s omezenými a pro našince relativně nákladnými možnostmi přístupu a potažmo záchrany. Po zralé úvaze tedy nejmladší potomci tentokrát zůstali doma i s o to dražší ženou Eliškou a na výpravu jsme vyrazili ve dvou s nejstarším synkem Tondou, toho času ve věku 14 let. Tonda svědomitě nacvičoval eskymáka na bazénu Zelený pruh a na mořský kajak byl typově přeškolen výletem z Tróje do Čertovky a zpět. Expedici tedy již nic zásadního nestálo v cestě.

Sehnat kajaky nebyl problém, na Vancouver Islandu je několik půjčoven. My je měli při cestě Comox Valley Kayaks ve stejnojmenném městě, kousek od známé letecké základny, kde je i skvělé muzeum. Kajaky byly krásné lehoučké, laminátové, pádla a záchranné prostředky luxusní. Jako velmi užitečná se ukázala příplatková ‚expediční sada‘ zahrnující neoprénové šprajdy a kryty kokpitů, ono tam přeci jen dost prší. Horší to bylo s dopravou do námi vybraného startu u mysu Garden Point a z plánovaného cíle, osady Yuquot. Pádlovat od auta 28 km relativně monotónními fjordy na začátku a potom k autu dalšími 38 km na konci výpravy se nám nechtělo. Běžně se k dopravě v oblasti používá historická nákladní loď Ukchuck III. Ta za mírný poplatek při svých pravidelných plavbách sveze kajakáře i s kajaky a ještě je pěkně lodním jeřábem položí na hladinu na jednom z určených míst. Bohužel v našem termínu jel zrovna Ukchuck III do doku na opravu. Místní hydroplán Nootka Airu neumí vozit kajaky na plovácích a dovnitř se nevejdou. Využili jsme tedy služby vodní taxislužby Shorebird Expeditions. Taxi operuje z přístavu Tahsis, do kterého lze relativně snadno dojet autem. Jen je pak třeba auto pořádně umýt, aby se zbavilo nánosů prachu nachytaným na několika desítkách kilometrů šotolinové cesty. Vodní taxíky jsou ‚invazního typu‘, v podstatě pramice s výklopnou přídí a držáky kajaků na bocích. Jízda takovým člunem je zážitek sama o sobě, celé to po vodě skáče jak placatý kámen a kajaky navzdory sofistikovanému upevnění dostávají co proto. Cestující se občas sprchují ve vodní tříšti, ještě že jsme si před plavbou prozřetelně vlezli do gumy.

Na první tábořiště u mysu Garden Point jsme tedy dorazili vodním taxíkem v pátek kolem 5 večer za odlivu a krásného počasí. Malebné pláže s valounky a hrubým pískem, čistá říčka, v lese kolibříci a orli, v moři mořské vydry. Na jednom z několika ostrůvků jsme si ustlali na pasece porostlé jahodím s výhledem na moře a těšili se na první den pádlování. V sobotu jsme se pak již za deště vypravili na zahřívací úsek asi 10 km na ostrov číslo 40 v parku Nuchatlitz. Cestou nás sledovala skupinka zvědavých tuleňů a okukovaly mořské vydry. Na ostrov jsme dorazili za deště a bezvětří. Cestou jsme natrefili na skupinu asi 20 vodních průvodců, kteří si zatím bez klientů užívali parku Nuchatlitz. Navigace mezi ostrůvky byla bez problémů díky spolku mořských vodních turistů BCMT – British Columbia Marine Trails. Ti za velmi mírný členský příspěvek nabízí jednak výrazné slevy v půjčovnách, jednak mají skvěle zpracovanou námořní mapu celé Britské Kolumbie ve formě webové aplikace. Ta má i možnost výřez mapy uložit pro tisk ve formátu pdf (já tiskl na osvědčený rollup vinyl, vydrželo to ohýbání a šestidenní expozici v Pacifiku s minimálním poškozením). Případně lze dotyčné pdf po poněkud krkolomné proceduře použít i pro offline (na mobilní síť tam nenarazíte) navigaci v mobilu, pokud se člověk ,ztratí’ nebo chce dále na moře.

Večer jsme se na ostrově 40 pokusili o rybaření, ale asi nám všechny ryby sežralo třicetihlavé stádo mořských vyder posměšně se pohupující ve vlnách. Tak jsme si alespoň udělali ohýnek z naplaveného dřeva a místo ryby opekli lančmíd zvaný ‚Spam’. Námořní předpověď od toho večera začínala slovy ,gale warning in effect‘, po našem: ‚bacha na vichřici‘. Skutečně mě vichřice kolem půlnoci donutila přivázat pevně kajaky a přikotvit stan. Ráno stále foukalo, ale vlny byly mezi ostrůvky Nuchatlitzu minimální. Tondovi ale bylo všelijak, a i na těch sotva metrových vlnách začal brzy po vyplutí zvracet. Pádlovali jsme velmi pomalu přes zátoku Nuchatlitz Inlet k Louie Bay. Tam jsme museli po slabých 9 km zařadit zdravotní přestávku, očividně se o Tondu pokoušela jakási choroba. Statečně se ale rozhodl pokračovat do 2-3 m vln kolem mysu Tongue Point. Proti mírnému větru, avšak dost velkým vlnám jsme nakonec po dalších asi 10 km dopádlovali na pláž Third Beach. To je pohádkové místo, kde pod skálou protéká říčka, která ale neteče hned do moře a mastí si to podél písečné pláže, aby se s mořem spojila až pod jinou malebnou skálou na opačném konci pláže. Jinými slovy po koupeli v moři člověk brodí říčku, kde se může pěkně odsolit.

V pondělí přestalo pršet, ale výška vln vzrostla na 3-4 m a vítr zesílil na 35 uzlů, tedy po našem asi 65 km/h. Naštěstí foukalo tím správným směrem. Po delším pádlování na volné moře a Tondově opětovném krmení ryb jsme se pak krásně sklouzli po vlnách až na 12 km vzdálenou pláž u Calvin Creek Falls, kde nám příliv otevřel cestu na skalisky chráněnou a sluncem vyhřátou mělčinou za hradbou lámajících se vln. V Calvin Creek Falls padá to veliké tůňky chutná a křišťálově čistá voda. Zde je třeba poznamenat, že většina potoků na ostrově Nootka má barvu a trochu i chuť Otavy na Čeňkárně. Calvin Creek Falls je tedy ideální místo na doplnění zásob vody. Asi hodinu po nás dorazil debl amerického kajakáře Michaela a jeho kámoše Joea. Kluky nenapadlo vplout na mělčinu a přisurfovali po velkých vlnách s očima na vrch hlavy. I velice se divili, že na pláži v tuhle roční době nejsou sami a navíc že tam ve vichřici přistál 14letý suchozemec z Čech. Michael pak večer u ohýnku vyprávěl, jak proplul kompletní západní pobřeží z Cape Scott až domů do Bellinghamu ve státě Washington.

V úterý bylo krásně, vichřice ale nepolevovala, vlny byly pořád stejné a Tondovi bylo zle. Vzhledem k tomu, že nás čekal exponovaný úsek kolem mysu Bajo Point, na který s mezerou asi 100 m navazuje série dvou stejnojmenných útesů, nebylo na start ani pomyšlení. Tonda spal, já šel stopovat vlka, kterého mi vyfoukli amíci, když ho asi hodinu po mém odchodu načapali u vodopádu. Cestou jsem zkoumal situaci u mysu, která vypadala beznadějně. Vlny na útesech stoupaly do obrovské výšky a za strašného rachotu se měnily na mořskou pěnu. Průplav mezi mysem a útesem nevypadal o mnoho lépe. Tedy spíš BaNe Point než BaJo Point. Rozhodl jsem se tedy, že bude třeba obeplout alespoň vnitřní útes, tedy vyplout asi 4 km na moře, částečně proti větru a doufat, že se tam na hloubce vlny nebudou moc balit. Pak by šlo doplout zbylých asi 16 km na mys Maquinna Point s větrem v zádech vcelku snadno. To ale byla jen teorie. Večer jsme šli brzo spát, doufaje, že po východu slunce doplujeme na volné moře, než začne pořádně foukat.

Pokračování příští týden ...

Tonda a Hroch