Když někdo řekne: „Jedu na Salzu“, téměř každý si představí, že dotyčný má zájem o splutí nádherného úseku z Wildalpenu. Jenže Salza neexistuje jen pod přehradou, ale zajímavý a krajinově excelentní úsek je i nad ní.

Po splutí Schwarzy a Muru s proložkou feratového lezení kousek od výstupního místa na Muru, se druhý den přesouváme k horní Salze. Jako na předchozích dvou řekách, kde bylo vody málo, se obáváme, jestli bude úsek vůbec sjízdný. Jedeme po silnici po proudu řeky od Gusswerku až k mostu, kde širší údolí se začíná více zužovat a skály se přibližují k řece. Na parkovišti u silnice, kde je i pěší most, necháváme auto a vyplouváme. Vodočet hlásí sotva 5 kubíků, což na 13. července je poměrně dobrý stav, ale je to stav opravdu minimální.

Za slunečného počasí vyrážíme na širokou řeku, kde se díky nízkému stavu vody koryto často zužuje a proud jde podél břehu často zarostlého vrbičkami.

V klidnějších pasážích se rozšíří na celé koryto, aby se vzápětí znovu zúžilo. Není to nic náročného, jen je nutné dobře číst vodu. Zhruba v půlce cesty narážíme na nějakou divnou kládu přes celou řeku, která kdysi asi měla funkci lávky. Je tam udělané zábradlí a nás zajímá, co je na druhé straně.

Přecházíme poněkud artisticky na druhý břeh a zde nalézáme nějakou starou asi pěší stezku, která je na některých místech doplněna řetězy na držení. Evidentně už nějakou dobu neexistuje, za chvíli končí ve strmém svahu, jehož sesuv ji asi poničil a obnova by byla složitá.

Pokračujeme dál a po chvíli zastavujeme na levém břehu u velkého štětkového náplavu v rozsedlině mezi skalami. Mezi kameny nic neteče a nedá se tak poznat, co se ukrývá o pár metrů výše. Vystupujeme a jdeme kamenným suťovištěm, kde jistě za dešťů teče voda.

Skály se začínají přibližovat k sobě a najednou, kde se vzal, tu se vzal, teče tu potůček, který se následně ztrácí mezi vysokou vrstvou oblázků. Jdeme v jeho korytu do prudkého svahu. Nejsme jediní, kdo o místu ví, protože pro překonávání výškových rozdílů nám zde pomáhají hliníkové žebříky.

Nakonec se vyšplháme až k vodopádu. Je úžasný, vysoký asi 20 m, uzavřený mezi skalami. Co nás ale překvapí, jsou dveře u paty vodopádu zasekané do skály. Jsou uzamčené. Proč zde jsou, jsem nezjistil. Pokud by někdo věděl, budu rád za odpověď, proč měl někdo potřebu vykutat štolu v takto nepřístupném terénu a ještě ji uzavřít železnými dveřmi.

Po kaňonářské vsuvce pokračujeme dále. Strmé a vysoké skalní stěny se přibližují a my vjíždíme do soutěsky. Obtížnost se nijak nezvyšuje, občas jde voda prudce do skály či podél ní, ale nic náročného. Stále se pohybujeme za tohoto stavu vody na cca WW I+. Co je ale famózní, je to okolí.

Nedokážeme se vynadívat na vysoké skalní stěny strmě padající až do řeky. Po výjezdu ze soutěsky se skalní masívy trochu rozestupují dále od řeky, ale stále je okolí nádherné.

To už se blížíme k výstupnímu místu za mostem ve vesnici Weichselboden, kde na pravém břehu je pěkné parkoviště s mobilním WC. A zde přichází druhá část mého dnešního adrenalinového zážitku.

Původně jsem myslel, že pendl zpět pro auto udělám na kole, které jsme si hodili dolů. Jenže kdo místo zná, ví, že silnice poměrně dlouho stoupá ve skalním masivu, samá zatáčka, žádná cyklostezka, hodně aut. Moc se mi do toho nechce a uvažuji nad tím, že raději někoho stopneme. Jenže parkoviště je mimo hlavní tah a nikdo zde není. Při převlékání ze sucháče do cyklo oblečení najednou přijede motorkář a jde do kadibudky. Váhám, ale pak mi to nedá. Ten přijel pro mě. Jdu za ním a zkouším konverzovat. Nejprve zkouším mezinárodní češtinu, pak anglicky a nakonec se z něho vyklube maďar jak poleno. Že prý trochu německy. Nějak pochopí, že se chci dostat nahoru pro auto, ale on zrovna z toho směru přijel a jede opačně. Co se dá dělat. Smutně odcházím. Připravuji se na opruz s kolem, když tu borec přijede k nám a kývne hlavou. Není čas přemýšlet, kdo je kdo. Vezmu svoji žlutou vodáckou helmu a v cyklo kraťasech s vodáckým tričkem sedám za něho. Jen stačím říci: „langsam“, ale v maďarštině toto slovo znamená asi něco jiného, než v němčině.

Po druhé zatáčce mám tendenci na něho zakřičet, že potřebuji zvracet, ale nějak to slovo nedokážu přeložit a hledat v mobilu, jak se to řekne maďarsky, si netroufnu. Nalepím se na něho a začnu cítit intenzivní zápach nějaké voňavky. Hergot, to je ale síla. Tomu se říká navoněný frajer. Abych viděl, kam se v zatáčce naklonit, tak se musím podívat přes něho na silnici. Jenže vidím tu strašnou klopenou zatáčku a v kombinaci s jeho parfémem se mi začne znovu zvedat žaludek. To nedám, tam nemohu dojet. Buď se někde zabijeme nebo to nevydrží můj žaludek. Ne, musím to dát.

Cesta mi utíká hrozně pomalu, i když na tachometru jeho motorky to tak nevypadá. Zatáčky jsou nekonečné a následuje jedna za druhou. Nejprve půl dne stoupáme do kopce, dolů to je snad ještě horší. Při brždění mě to k němu táhne až moc. Ne nadarmo je tento úsek vyhledávaný motorkáři.

Konečně vidím naše auto a s klepavkou v nohou vystupuji z toho pekelného stroje. Asi jsme se za tu dobu nějak citově sblížili, maďar si chce povídat. Napadne mě jediné slovo na rozloučenou "Tudor" a s kapkou v oku mu zamávám. Pak si už jen sednu do auta a chytnu se volantu. Tomu říkám pocit jistoty.

Salza v úseku Salza schlucht je nádherná. Není to nic obtížného, prostě rychle tekoucí řeka s pár zajímavými místy, ale nádherné okolí dává tomuto úseku kouzelnou atmosféru. Ujeli jsme 10 km za limitního stavu 5 m³/s v čase 2,5 h, podívali se k vodopádu, kochali se okolními skalními masivy za svitu slunce a já si užil ještě na motorce. Salza prostě nikdy nezklame.

Petr