No, kruci, teď se obávám, že tu budu senilně slintat, ale před řekněme 35 lety byly VTJZ (a VTJZM pro děti) pořádány oddíly pro oddíly. Většina z nás jeden víkend mazala chleby sádlem v cíli nebo seděla u branky a psala nuly a padesátky (já každoročně na Labi pod Podhůřím) a pak po zbytek roku jezdila na závody pořádané jinými. Člověk tak znal závod i z druhé strany a snažil se organizátorům co nejméně komplikovat jejich aktuální boj. A jezdilo se jinak, jen to asi není způsobeno společenskými změnami, ale technologickými.V době laminátu moc lidí mimo loděnice nejezdilo (cestovky i půjčovny by s laminátem asi moc štěstí neudělaly) a tak začátky byly podobné - vždycky uprostřed party, za někým, kdo najížděl stopu a před někým, kdo kryl záda. A ona ta parta člověka většinou naučila i určitému chování a tak se na vodě potkávaly více méně kompatibilní typy lidí (to je selektivní paměť, co?
). Důležitým katalyzátorem rychlého učení bylo i to, že velké procento chyb končilo zlověstným křupáním laminátových lodí, které věštilo buď dlouhé hodiny v dílně nebo konec ježdění... Dnešní typy lodí umožňují zcela jiný přístup k začátkům. Není potřeba nic umět, jen dojít do nejbližší půjčovny a dorazit autem s měchuřinou k potoku. Nasednout a s minimálními dovednostmi to sbouchat dolů, většinou bezohledně, mnohdy jen proto, že brát ohledy nedovolí právě ta absence dovedností.
Loď to vydrží, půjčený neoprén relativně hřeje...
A rázem je situace na závodech úplně jiná. Co s tím? Řeším to podobně jako Vladimír, nejezdím tam. Letos jel starší synek žákovský slalom v Roztokách a z hlediska bezpečnosti to bylo úplně někde jinde. Na druhou stranu něco tomu chybělo. řekl bych taková ta mezigenerační interakce jezdců...
a to přírodní prostředí...