Není prý vodáka Pražáka, který by nejel Rio Botičo – říkali to kluci a tak jsme také společně vypluli na náš prvosjezd Botiče. Ještě ráno jsme cestou odhadovali, jak moc velká masovka to bude, když se na milé povození lze dopravit i MHD. Nad hrází už panoval vodácký cvrkot. Mezi úhledně zaparkovanými auty se převlékalo, nafukovalo, žertovalo. Věnovali jsme se témuž a k tomu připojili úvahu, zda současný zájem o vodní sport s sebou nese podobná úskalí, jak je tomu v případě horolezení: „když mám na lano, tak přece můžu lézt, ne?“
Na hrázi už zcela plno, voda duní. Organizátoři ale tvrdí – nakolik jsem přes řev roury slyšel– že vody teče stejně jako v minulých letech (tj. 4 kubíky) jen prý most s rourou byl po povodních snížen. Nejasný, neslyšitelný a nevhodně žoviální výklad trati zcela k ničemu, chlast tekoucí proudem, mnohé nedostatky v ochranných i záchranných pomůckách a vůbec i nebývale velký počet otevřenek nás utvrdil v přesvědčení, že nás čeká jen velmi mírná plavba. Všichni se nahrnuli na vodu jak ráno do tramvaje, a proto jsme se raději věnovali pití čaje a vypluli později. Velmi by mne zajímalo, zda podobně vyčkávali staří mazáci, či spíše ustrašení zelenáči...
První tvář, respektive první chladivé políbení botičské kalné vody, nás čekalo od Marcely. Vývařiště hrálo padesáti odstíny šedi a ti, kteří se odhodlali k 3,2 m dlouhému letu, i pokud zaplavali, neztráceli dobrou náladu. Ostatní jezy a stupně nikomu z nás ani ostatním vodákům nečinily větší problémy a ti, kteří se práskli v tuplovaném válci panelákově šedivého vývařiště jezu U Seřadiště, se ven dostali celkem snadno sebezáchranou. Prima. Jedem dál. Voda se ani na chvilku nezastaví. Začíná monotónní navigace.
Grébovka. Druhá tvář Botiče, již ne tak laskavá. Rozjedu, bufuji, vracák mne odmrští doprava k navigaci, vylehávám, pádluji honem pryč. Respekt. Hned za mnou však padá přímo do válce děvče, které už vypádlovat nestačí. Při kryse si poraní nohu, čímž se její schopnost udržet hlavu nad vodou podstatně snižuje. Síly dochází a během chvíle se jen tak tak drží nad hladinou. Nedokáže se už chytit házečky, vracák si s ní pohrává mezi válcem a navigací. Jak pohyblivý písek. Jdu pro ni: "Chyť se." V tu chvíli nám nad hlavou proletí singl s otevřenkou, která jde ihned ke dnu jak cihla a osamělý jezdec hledá svou záchranu tím, že se mi pověsí na krk. Pod vodou už naštěstí cítím mocný tah od lana házečky a za pár dlouhých vteřin jsme venku. Plaváčci jsou v šoku, ale celkem v pořádku. Na břehu někdo z nás smotává házačku – než tak dokončí, prásk... Otevřenka, kajakář a házíme znovu, lovíme materiál a na místě se zasekáváme skoro na hodinu.
Otázky k zamyšlení – proč si organizátoři nedali vůbec ale vůbec žádnou práci s označením tohoto ne zcela přehledného místa. Táhlá navigace ztěžovala možnost zaregistrovat včas stupeň, a tak mnozí do něj padali rychlostí téměř jen proudu – tím nemyslím jen začátečníky a prvosjezdy. Proč organizátoři nepostavili nějakou záchranu, když už ne lidskou tak alespoň kruh na provaze na břehu (tímto smekám organizátorům od Teplé po Doubravu).
A teď do vlastních řad: Proč nikdo neměl házečku? A to se kolem stupně popelilo nemálo kajakářů v drahých bundách pastelových barev a drahé výstroji vůbec. Vybavení: Ten neměl helmu, ten měl vestu možná tak po tátovi... A ještě: Proč vodáci nejezdí v partě, či alespoň ve skupině, aby si mohli v krizové situaci pomoci? To už nejsme jedna rodina jak za dob starých plavců? Hlavně ale: Proč nám nikdo se záchranou nepomohl? Vyjma jednoho kajakáře jsme byli obklopeni jen apatickým publikem na vodě i na břehu.
Slova díků od plaváčků: „Kluci, díky, že jste měli tu šnůru!“ Jo, šňůru...
Vondráš